Martina Gimmová: Baví mě pozorovat, tahle škola je super mix

Martina je architektka z ateliéru GRIMM Architekti, který nedávno realizoval novou podobu žďárské pěší zóny. Její cesta na Vysočinu nevedla přímo, ale přes Kanadu a Šanghaj. Koncept úprav Bigy a střední školy gastronomické začal ateliér tvořit s vedením školy už před dvěma roky. Teď je na řadě nový vstup. Vzniknout má ve spolupráci se studenty.

"Člověk vnímá architekta asi jako toho, kdo navrhuje domy nebo města. Podle mě, je ale architekt ten, kdo balí aktivity, co patří k životu. Tady v tom případě balíme aktivity, co patří ke škole."

Školu dobře znáte. Co si myslíte, že by bylo potřeba upravit? Kde vidíte zásadní problém?

Pro mě je škola z principu velmi zajímavý systém. Baví mě pozorovat. A tady je to úplně super. Tahle škola totiž spojuje gympl, jako univerzální vzdělání, s praktickým, což je gastro. Dochází k mixování, nikdo si nežije ve své bublince, je to jako život. Život je o pestrosti a o promíchávání.

Vy a vaše studio máte vytvořit podobu vstupu do školy. Co čekáte od spolupráce se studenty?

Jste pro nás především obrovský zdroj informací. Vy, jako studenti, jste klíčoví uživatelé prostoru před školou. Společně s týmem Maru Kortanové máme za úkol zjistit, co vlastně potřebujete. Budete mít možnost ovlivnit zadání, které se stane podkladem pro projektování a realizaci vstupu do školy. A pro mě znamená spolupráce se studenty především participaci.

Co si máme představit pod pojmem participace?

Participace je zapojení se do procesu změny. Skupina uživatelů společně s odborníky ovlivňují, jaký bude výsledek plánovaných úprav. Je to už běžná součást plánování veřejného prostoru, a teď máte možnost si vše vyzkoušet i vy.

Jaký je největší projekt, na kterém jste pracovala nebo pro Vás nejzajímavější?

Hned po škole jsem 5 let pracovala v Kanadě a Číně, takže jsem měla možnost podílet se na poměrně velkých projektech. Zajímá mě urbanismus, a když jsem pracovala v Šanghaji, tak jsme řešili celou řadu úprav historických částí měst. Baví mě propojovat historické hodnoty a současnost. Člověk ale postupně přijde na to, že na velikosti stavby tak úplně nezáleží. Pro mě je nejzajímavější vždy ten projekt, na kterém zrovna pracuji.

Jak jste se dostala hned po škole do ciziny?

Třetí ročník gymnázia jsem strávila s rodinou v Kanadě. S angličtinou jsem tedy neměla potíže. V roce 2000 jsem dokončila studium na ČVUT a využila nabídky nastoupit do poměrně velké projekční kanceláře v Torontě. O rok později spadla dvojčata, řada projektů se zastavila a já o práci přišla.

A co bylo dál, vrátila jste se zpět?

Pak přišla nabídka na práci do Šanghaje. Čína je velmi specifická. Rozsah a měřítko projektů jsou tam obrovské, tempo překotné a politický systém přináší omezení. Po třech letech jsem měla spoustu zkušeností a chuť vrátit se zpět a pracovat v Česku. V roce 2016 jsme s manželem založili vlastní ateliér GRIMM Architekti.

Váš příběh je tedy hodně inspirativní. Co byste doporučila studentům, kdyby se chtěli vydat do světa?

Vůbec se nebát a jednoduše někam napsat nebo se přihlásit do nějakého programu. Dnes je hodně příležitostí, tak je prostě využít. Stejně jako projekt Tvoříme si školu. Líbí se mi, že se vás jen neptáme, co byste si přáli, ale máte možnost být součástí designového procesu. Dozvědět se spoustu věcí z jiných odvětví, a přitom dojít k tomu, jaký jsou vaše opravdové potřeby pro tento konkrétní projekt. Jak to tak sleduji, tyhle zkušenosti byste normálně v životě jen těžko hledali, pro mě samotnou je celý proces velká inspirace a objevování.

Rozhovor vznikl v rámci detektivní fáze projektu Tvoříme si školku. Jednu z designových metod (rozhovor) si vyzkoušely: Kateřina Racková, Johana Klementová, Natálie Štůlová